Příběh obyčejné trávy
Téměř třetina pevniny je pokryta něčím tak běžným, jako je tráva. Šlapeme po ní, sekáme ji, sedáme si na ni, někdy nám po ní "zašátrá" ruka, takřka nevědomě vytáhneme její jemný stonek a vložíme jej do úst. Jde o pradávnou instinktivní reakci člověka, který stejně jako zvířátka tuší, co je pro něj dobré. Ještě stále mezi námi žijí přírodní lidé, kterým není třeba poukazovat na krásu a užitek této všední rostlinky. Protože ale většina lidí tuto přirozenou schopnost ztratila, je třeba psát knihy a složité studie. Užitek trávy dobře ilustruje příběh Barbary Mooreové. Ta ve svých 56 letech vykonala 3200 mílový pochod ze San Francisca do New Yorku. Šla 45 dní, 16-18 hodin denně. Byl to neuvěřitelný výkon i pro nejvýkonnější sportovce aktivního věku. Proto se novináři ptali na zdroje jejího sebevědomí. Odpověděla: "Věřím, že jsme dokonalá stvoření a budu-li správně jíst - dokážu to." A dodala k překvapení všech: "Mojí stravou bude tráva." Barbara na své cestě jedla pouze ovoce a zeleninu a pila zelené nápoje z travin. Pravdivější reklamu "zelenému palivu" udělat nemohla...
Nemáte pocit, že nad palivem do svých automobilů přemýšlíme víc než nad vlastní stravou?
(Převzato z kalendáře zelených potravin GW 2016)